Co se stane s mojí osobností, když se mi narodí dítě?

Stát se matkou je pro mnoho žen velkou životní změnou. Bez ohledu na to, jestli jsme před narozením miminka pracovaly 50 hodin týdně na vysokém manažerském postu, nebo na částečný úvazek v knihovně, celý svět je najednou vzhůru nohama a náš svět se smrskne do malé bublinky, kde je jenom miminko a jeho potřeby. Je to přirozené a je to v pořádku. Tak to příroda chtěla, aby zajistila, že se o to malé nebohé stvoření jeho matka postará. Je fantastické, jak se to v mozku přepne jako když otočíš vypínačem.

Pamatuji si, když jsem 6 týdnů před porodem nastupovala na mateřskou a nechávala za sebou tým a nedokončený projekt. První týdny jsem s nimi byla neustále ve spojení, byť už jsem oficiálně neměla žádnou zodpovědnost, pokud potřebovali konzultaci, stačilo zavolat. To se změnilo v ráno, kdy se mi narodila dcera. Proste přestali existovat. Najednou jsem měla úplně jiné starosti. A bez jediné výčitky jsem to nechala na nich. Oni to přece zvládnou. (A taky že to zvládli. Perfektně.)

Taky si pamatuji, jak mě ten pocit poměrně záhy začal opouštět. Jak dcerka rostla, pořád jsme měla pocit od ní utíkat, dělat něco jiného, něco pro sebe. Nebyla jsem jenom máma, byla jsem to taky já, mé staré já, člověk co měl společenský život a koníčky a práci! Zároveň jsem měla neuvěřitelné výčitky, když jsem se ji nevěnovala, když jsem chtěla pryč, být chvíli sama. Trápili mě otázky, co jsem to za matku, že nevydržím se svým dítětem. Takže to postupně přerůstalo to permanentní latentní frustrace – když jsem byla s malou, trápilo mě, že na sebe nemám čas a když jsem si ho konečně udělala, vyčítala si, že zanedbávám své vlastní dítě. V podstatě jsem se celou dobu podvědomě trestala za něco, co je úplně normální.

Když se nám narodí miminko, staneme se matkami. Ale to neznamená, že přestáváme být samy sebou!
Společnost nám přitom pravý opak podsouvá jako normu. Posloucháme řeči jako „Jooo holka, užívej si dokud můžeš, pak se několik let nikam nepodíváš!“, nebo „A cos jako čekala, že budeš mít čas na sebe?“, a nejlepší: “Správná matka by tohle (libovolně doplňte) udělala takhle (opět libovolně doplňte)!“

Nejsme stejné!

Když se kolem sebe podívám, každá z nás to má nastavené trochu jinak a taky má jiné podmínky. Některé mají kolem sebe babičky a partnera, které s dítětem rádi tráví čas. Anebo jsou na všechno samy, partner celé dny v práci, možnosti hlídaní nejsou. Některé to ani nechceme a čas s miminkem si naplno užíváme a nevnímáme to jako zátěž. Anebo velice rychle začneme využívat služeb jesliček a školiček a vracíme se do práce.

Chcete slyšet tajemství? Tohle všechno je úplně v pořádku.

Chcete slyšet ještě jedno tajemství? Bez ohledu na to, jak se rozhodnete, vám to společnost dá pěkně sežrat.

V momente kdy se stanete matkou, v podstatě pro své okolí přestáváte existovat jako člověk. Jste proste „maminka“, dokonce vás tak oslovují i u doktora nebo v obchode. Celá vaše osobnost je nahrazena tímto univerzálním pojmem a to co je za ním není vůbec důležité. Je úplně jedno jestli jste Jana, Hana, Alena, workoholička, blogerka, umělkyně, automechanička, jestli máte zdravotní indispozice, agresivního partnera, podnikatelský plán, touhu cestovat, doktorát z filozofie, taneční vlohy, či umíte upéct dokonalý cheesecake. Nic z toho nikoho nezajímá. Zajímá je jestli kojíte, jestli má miminko prdíky a jestli už jste shodili poporodní kila.

Nejhorší na tom ale je, že se o to nezajímají proto, aby vám pomohli. Chtějí vám prostě jenom oznámit, že to děláte úplně blbě.

My ženy vlastně nemáme šanci dělat dobře. Vracíš se po mateřské brzy do práce? Seš krkavčí matka co honí kariéru. Zůstáváš doma s dětmi? Necháváš se živit partnerem, náno líná. Kojíš? I na veřejnosti? No fuj. Nekojíš? To protože ses dost nesnažila a nechceš si zničit prsa. Chodí dítě do školky? Institucionální výchova mu zničí osobnost a vychová poslušného ovčánka. Vzdělává se doma? Nic se nenaučí a bude budižkničemu.

Ztratit v tom moři informací hlavu je strašně lehké.

Cokoliv v životě uděláme, pořád kolem nás bude hromada lidí ochotných nás poučit, jak to děláme špatně.

Je to k vzteku co? Ale vůbec ne.

Je z toho cesta ven. A je velice prostá.

Opakujte po mně:

Moje rozhodnutí je v pořádku.
Dělám to jak nejlépe umím.
Cítím, že moje cesta je správná.

Pointou celého tohoto vyprávění je, že jediný, kdo s rozhodnutím musí žít, jsme my samy. Nikoho jiného do toho nic není. Je to docela osvobozující pocit, s úsměvem poděkovat za radu a pokud mi neslouží, nechat ji jít.

Na to, abychom to dokázali, musíme být vnitřně silné a vyrovnané. Představte si, že by se vás někdo snažil přesvědčit, že 2 a 2 je 5. Mohl by to do vás valit hodiny a hodiny a stejne by se mu to nepovedlo, protože prostě víte, že správná odpověď je 4.

A teď si představte toho samého člověka, který vám bude starostlivě říkat, že vaše děťátko už by mělo spát celou noc a kojení v noci není normální. Pořád stejná neochvějná jistota na vaší straně?

Klíčem k úspěchu je sebe-láska a sebe-vědomí. Žena-matka, která o sebe pečuje (nejenom o fyzickou schránku, ale taky o mysl a duši), je k sobě laskavá a uvědomuje si svou hodnotu, se nenechá jen tak strhnout lavinou dobrých rad a doporučení.

Pamatuji si, když se mě poprvé někdo zeptal, jestli se mám ráda. Moje odpověď byla okamžitá: “Samozřejmě!“ řekla jsem rozhořčeně. Pak jsem večer v posteli zírala do tmy a přemýšlela. “Jasné, že se mám ráda”, přesvědčovala jsem se, “aspoň trochu. Myslím. Jak to poznám?”

Když jsem poprvé stála před zrcadlem a měla jsem sama sobě říct, že jsem dobrá máma, nešlo mi to. Knedlík v krku a mozek který mi přehrával všechna selhání, všechna zakopnutí. Nakonec se mi to povedlo zašeptat, sotva to bylo slyšet.  Protlačila jsem ty tři slova přes hrdlo a hlasivky ven a přišla ohromná úleva. A pláč.

A tak začala moje cesta.

A kráčím po ní pořád. Je to práce. Je to makačka, mít se ráda po té, co jsem po stopadesáté ztratila nervy a ječela na dceru i když vím, že to k ničemu není. Není to jednoduché, když mě můj exmanžel poučuje, co vše dělám blbě. Pořád mám pochybnosti, pořád se učím. Ale o to nejde. Není podstatné být co nejrychleji na konci cesty. Podstatné je se na tu cestu vůbec vydat.

Ráda vám s tím pomůžu.