Tohle je trochu třaskavé téma. Možná se mnou budete prudce nesouhlasit a kroutit hlavou. Jsem sama zvědavá, jaká je vaše zkušenost a jaký na to máte názor.  

Zažila jsem teď několik situací s mojí šestiletou dcerou, které mě donutili podívat se na kontaktní rodičovství, jak jsem ho vnímala doteď a jak jsem ho pravděpodobně vnímala špatně.

Kontaktní rodičovství většina z nás vnímá jako protiklad ke „studenému odchovu“, kde se zdůrazňuje potřeba dítěte mít rodiče neustále nablízku, cítit jejich podporu, nenechávat ho vyplakat, reagovat na jeho potřeby, kojit, nosit atd. Asi to všechny známe.

Mnohé z nás (a tím myslím i sama sebe) to postupně dovede do situace, kdy je s dítětem neustále a reaguje okamžitě na každý jeho požadavek. Zvlášť pokud je to první (anebo jediné) dítě. Typicky to skončí fotkami vašeho rezignovaného obličeje ze záchodu, s povzdechem, že ani v tento posvátný moment nemůžeme být pět minut samy.

Skutečně je kontaktní rodičovství tak nemilosrdné?

Přesně tak jsem vychovávala svoji dceru. Byla jsem pyšná na to, že jsem ji neustále nablízku, že skoro nikdy nebrečí a že je to spokojené dítě. Měla jsem pocit, že je to tak v pořádku, že mu přeci nebudu dělat trauma tím, že se zavřu na 5 minut, když mě bez kalhot stejně už tolikrát viděla. Měla jsem pocit selhání, když jsem se nestihla bleskurychle najíst než spustila svůj řev, že ji nevěnuji pozornost. Měla jsem pocit nejistoty, že nejsem dost dobrá máma, když jsem ji okamžitě nevzala do náruče, když se toho dožadovala.

Za všech okolností jsem respektovala její potřeby.

Respektovala jsem ale ty svoje?

Nechci tady vyvolávat polemiku nad tím, jestli dvouleté dítě bude trpělivě čekat, až si maminka dopije ranní kafe, než se začne dožadovat pozornosti. Samozřejmě, že nebude.
Na druhé straně si uvědomuji, že ukazovat dětem, i těm nejmenším, že i my mámy máme své potřeby, byť jenom potřebu soukromí a jídla, není nic, co kontaktnímu rodičovství odporuje.

Pokud se bavíme o respektování potřeb dítěte, je potřeba zároveň uvažovat o reciprocitě a respektování taky vlastních potřeb. Dítě si samo od sebe neuvědomí, že máma má taky hlad. Je přirozeně sobecké. Máma musí být natolik silná, že dokáže ustát rozhorčení dítěte a obhájit si svoji potřebu. Věcně a bez emocí. Dává tím svému potomkovi najevo, že i když ho nekonečně miluje, teď je na řadě ona a on musí počkat. Respektuje, pokud se to dítěti nelíbí, ale ostává pevná ve své pozici. Máma teď dělá něco pro sebe a ty musíš počkat. Je to normální. Vše je v pořádku.

Z mého pohledu je důležité udržovat jisté hranice úplně od začátku. Ne proto, že by si snad děťátko zvyklo na neustálou pozornost, ale proto, že my matky dokážeme ve vteřině upozadit všechny naše potřeby a ještě se poplácat po rameni, jaké jsme skvělé. Ani nám to nepřijde divné. Nikoho nepohorší, pokud budeme dbát na to, aby novorozenec za žádných okolností neplakal ani zbytečnou sekundu navíc. Jenomže pak to samé aplikujeme u tří-čtyř letých dětí, které by už mohli mít pochopení a schopnost počkat – a přitom samy padáme na hubu, jsme unavené, podrážděné, cítíme se nepochopené, že na nás nikdo nebere ohled a všichni berou jako samozřejmost, že to máma zvládne. No jistě! Jak může někdo jiný brát ohled na naše potřeby, když na ně nebereme ohled my samy?

Jak chceme naše děti učit respektu a sebelásce, pokud si to samy odpíráme?

O jaké hranici mluvím? Třeba právě o zavřených dveřích na záchod. I my matky potřebujeme mít v jistých situacích soukromí. A i pokud nám nevadí „to“ dělat před dětmi, je důležité dítěti ukázat, že i máma má právo se zavřít a vyčúrat bez publika. Pokud stojí za dveřmi a lomcuje klikou a dožaduje se okamžité reakce, máma jasným a důrazným hlasem bez špetky lítosti oznámí, že teď je záchode a hned bude venku.

Důležité je v ten moment nepropadat dilematu, jestli děláte dobře.

Náše hormony a emoce jsou nemilosrdné: “Ditě brečí! Honem to vyřeš, ženská nemožná!”
V této chvíli je nutné zapojit mozek: “Ano, brečí, ale já teď potřebuji chvíli pro sebe. Je to v pořádku.”

Nastane ještě větší řev? Pravděpodobně ano. Je to pro dítě traumatizující? Do jisté míry možná jo, ale co si z tohoto traumátka odnese? Pokud bude výsledkem respekt k matčiným potřebám, pak v tom nevidím nic špatného.

Úplně stejně můžeme komunikovat už s miminkem, pokud je přebalené, nakrmené, nic mu nechybí, a vy si zrovna chystáte snídani. Vaše snídaně je stejně důležitá, jako je důležité pro miminko kojení. Nejste něco míň. Takže miminku pevným hlasem, jakoby se nic nedělo řekněte: „Miláčku, máma se teď nají, aby měla dost dobrého mlíčka pro tebe. Moc děkuji, že chvíli počkáš.“

Samozřejmě že miminko slovům nerozumí a protestovat pravděpodobně nepřestane. Ale z tónu hlasu pochopí Vaši sebejistotu a taky to, že se nic neděje, že jste pořád nablízku.

Co je ale z mého pohledu v této situaci nejdůležitější, je signál, který tím dáváte sobě. JÁ jsem stejně důležitá jako moje dítě. MOJE potřeby mají stejnou prioritu, jako potřeby mého dítěte. Smyslem kontaktního rodičovství není uštvat matku na smrt. Není smyslem dát dítěti první poslední a na sebe vůbec nemyslet. Silná máma, která pečuje o sebe a je si vědomá své hodnoty, poskytuje stejné zrcadlo dítěti. Máma, která se nebojí ukázat své hranice a své potřeby, říká dítěti, že je v pořádku myslet v první řadě na sebe. Ukazuje dítěti, že se má ráda. To je vzkaz, který je cennejší než všechny výchovné momenty dohromady.