Beníkův příběh zrození píšu s úsměvem na rtech, protože se celý odvíjel v pozitivním duchu.

Oba rodiče jsou veselá kopa, plní energie a radosti ze života, takže i schůzky před porodem se často zvrtli do pokecu o všem možném a občas jsem si musela připomenout, že je čas začít být opět profesionál, rozloučit se a jet domů. Oba byli rozhodnutí nenechat se zežvejkat systémem a dúkladně jsme rozebírali různé možnosti a situace, aby nebyli překvapeni. Této pŕíprave věnovali hromadu času a udělali proto maximum – u prvorodičů je tento přístup ještě pořád dost neobvyklý a moc si je za to vážím.

Porod se rozjel ještě před termínem, byli jsme v kontaktu od rána, ten den jsem chtěla jet na otočku do Bratislavy, ale všechno se zdálo být poklidné a tak jsem to riskla. Až po návratu domů večer přišla další zpráva, že se vlnky zpravitelňují, ale zatím je to v klidu.

Vyměnili jsme si telefonát a pár zpráv o dalším postupu (teplo, sprcha, klid, pitný režím, odpočívat, dobře dýchat) a šla jsem si lehnout.

Další telefonát přišel až nadránem a já jsem o půl hodiny později už parkovala na jejich ulici. Přivítala mně stejně veselá atmosféra jako obvykle, jen občas se Šárka musela přestat smát a prodýchat vlnu.

Zvládala to skvěle, do porodnice se jí ještě nechtělo a i frekvence vln se s příchodem světla znížila. Postupně jsme se všichni sklidnili a čas přestal být důležitý – život se zmrštil do rytmu kontrakce a odpočinku. Všechno šlo krásně, střídali jsme sprchu, postel, napářku, nezapomínali na pití a jídlo a čekali, až přijde impulz vyrazit. Porodnici jsme měli doslova za rohem, takže jsme si mohli dovolit ten luxus, být doma co nejdéle.

Kontrakce byli celou dobu takové, že jsem chvílemi nevědela, jestli se nemám ještě sbalit a jít domů – Šárka krásně všechno zvládala a místami jsem si připadala, že jsem tam zbytečně Ale kdeže milá dulo, po masáži beder a další sprše to nabralo grády a vyrazili jsme. Bylo brzké odpoledne.

Do porodnice jsme dojeli každý ve svém aute a než jsem se dostala k příjmu, Šárka už byla uvnitř a i když jsem se snažila dostat k ní, trvalo to nekonečných 40 minut. Až poté jsme se dozvědeli, že je otevřená na 8 centimetrů! Celou dobu byli kontrakce nepravidelné a občas takové nijaké, porod prostě nemá pevná pravidla, neustále nás učí nekoukat na hodiny, neřešit sílu nebo četnost, protože ve finále na tom vůbec nezáleží.

Na porodním sále jsme už dělali vše proto, aby se Beník dostal co nejníž – kroužení pánví na balónu, asymetrické polohy ve stoje a na závěr teplá sprcha, která nás poslala do finále.

Chvilka přetahování na „koze“ na téma „nejlepší poloha na tlačení“, nekompromisní Šárka, pretočení na všechny čtyri, pár kontrakcí kdy nahřívám hráz a najednou držím v dlani hlavičku Beník je na světě, sotva hodinu a půl poté, co jsem přemýšlela, že ještě půjdu domů, že to na porod není

Obilňák se snaží, ale ošetření na těle matky tam ještě bohužel samozřejmost není. Jejich důvody nechápu, nesouhlasím s nimi, a nebudu předstírat, že je to v pořádku, Brát novorozence s plným apgar skóre, byť jenom na minutku, byť na stoleček hned vedle lůžko matky jenom proto, že ho chtějí utřít a vyměnit peán za svorku, je proti všem pravidlům nerušeného bondingu, kterým se chlubí na svých webových stránkách.

Pokud chtějí být respektující porodnicí, tak tohle je naprostý základ, bez kterého to nepůjde.

Beník ale má rodiče, kteří se nebojí za něj postavit – a i když i na oddělení šestinedělí zažijí momenty, na které nelze reagovat jinak, než zvedlým obočím, domů jdou s plně kojeným miminkem a endorfiny na maximu. Takhle to pokračuje i v dalších dnech – s úsměvem, humorem, vzájemnou podporou, láskou a nežností.

Ať vám to vydrží!