Touto dobou před sedmi lety jsem byla strašně naštvaná na své dítě. Byla jsem pět dní po terminu, dělala všechno proto, aby už prislo na svět a nic. Nula. Ani jeden pitomý poslíček.
Vztekle jsem ji říkala že je mi to už jedno, ať si dělá co chce, ať je tam klidně do Vánoc, já už na to kašlu. Pustila jsem emoce, slzy a páru a šla spát.
Druhý den před polednem jsem ji už držela v náruči.

Mělo mě to varovat a stejně mě to zaskočilo.

Jak strašně mizernou kontrolu jsem měla nad svým životem po té, co se narodila. Nemohla jsem rozhodovat o ničem. O tom kdy půjdu ven nebo půjdu spát. Jestli vůbec půjdu ven nebo spát. Kdy se najím, kdy si umyju vlasy. Všechno měla pod palcem ona. Bylo pro mne nesmírně těžké to přijmout, že o sobě nemůžu rozhodovat, že jsem vlečena situacemi den za dnem, týden za týdnem. Dlouho. Nekonečně.

V našem moderním světě jsme zvyklé mít vše pod kontrolou – budíky v mobilu, minutky na sporáku, diáře plne plánů a terminů. Dokonce už i PPL nebo jiný doručovatel (kromě české pošty) píše, ze dorazí mezi 9:15 a 9:30. Pokud se někdo opozdí, Messenger hned informuje ostatní a nic se neděje. Nejsme zvyklé prokrastinovat, čekat, neřešit.

Dětem je ale úplný šumák co máme zrovna v diáři a pokud nám na tom echt záleží, tak si dají taky záležet – aby nám to zkomplikovali jak ti jenom jde a v tímto nerovném souboji o vítězi obvykle není pochyb.

Co s tím? Neostává jenom přijmout, ze s tím par let nic neuděláme. Užit si to, protože navzdory všemu to jednoho dne přejde – a občas není na škodu tu frustraci vyventilovat – a nestydět se za to. I my matky jsme konec konců jenom lidi